Mgr. Lenka Kohoutková, vedoucí pracovnice Centra provázení, koordinátorka Podpůrného paliativního týmu Dětské kliniky FNHK a lektorka kurzů Institutu Pallium.
Článek byl napsán pro časopis Sociální služby.
Mluvit o smrti a umírání je pro většinu z nás velmi těžké, ať už jsme děti, dospívající nebo dospělí. Zároveň je to téma, kterému se nedá vyhnout, protože do našich životů přirozeně patří a o kterém přemýšlíme nebo budeme přemýšlet všichni. Děti možná mnohem dříve a mnohem více, než si myslíme. Obvykle se to děje ve stejném čase, kdy se začnou zajímat o svůj příchod na svět. Narození i smrt jsou totiž pro ně velkou, mnohdy až fascinující záhadou. Je proto velmi důležité, aby měly kolem sebe ve správný okamžik někoho, komu můžou s důvěrou pokládat otázky, sdílet s ním své úvahy a obavy. Někoho, kdo bude připravený a ochotný téma s odvahou a respektem pravdivě otevřít. Někoho, kdo nebude zaskočen a kdo se nebude bát vnést do rozhovoru autenticky sám sebe, včetně své nejistoty nebo svých vnitřních obav a strachů.
Jak tedy s povídáním o smrti a umírání „dobře začít“, vnést ho do dětského světa pokud možno přirozeně? Jak si dobře „připravit půdu“ pro chvíli, až se dítě s realitou smrti blízké nebo známé osoby opravdu potká? Počkat si na chvíli, kdy se bude samo ptát? Nebo téma otevřít ještě dříve, než se vůbec zajímat a ptát začne?
Určitě není dobré přinést téma smrti do společné komunikace „na sílu“, nepřirozeně nebo příliš razantně. Buďte spíše vnímaví a pozorní k situacím, které se kolem dítěte dějí, které právě prožívá. Všímejte si jemných souvislostí, náznaků, témat jeho spontánní hry. Využijte jeho přirozenou zvídavost a touhu pochopit svět a dění kolem. Připojte se k dítěti a rozhovor nebo hru podle zájmu dítěte rozvíjejte, samo vám dá najevo, zda o to stojí. Pokud zájem neprojeví, není nutné pokračovat, přesuňte se k jinému tématu a počkejte na další příležitost, určitě se objeví.
Když se dítě doptává, využijte toho a odpovídejte, buďte autentičtí a pravdiví. Samozřejmě adekvátně k jeho věku, s respektem k jeho vývojovému stadiu, rozumové a emoční vyspělosti, k jeho povaze a také k tomu, jaký spolu máte vztah. Pokud se dítě neptá, může to mít různé příčiny. Jednou z nich je zcela obyčejný nezájem o téma, prostě ještě „nenastal čas“. Nebo se dítě o téma zajímá, ale zeptat se neumí nebo nechce. Také vás může chránit, protože cítí, že zeptat se není vhodné a zůstává tak v nejistotě a obavách samo. Buďte vnímaví a při vhodné příležitosti začněte sami.
Jak na to? Prostřednictvím příležitostí, které běžný život přináší. Nebojte se být kreativní, využijte příběhy, pohádky, filmy, prohlížení fotografií předků, situace, které dítě zažilo v rodině, ve školce nebo ve škole, ve svém okolí. Všímejte si „koloběhu života“, smrt je jeho přirozenou součástí, v přírodě se neustále něco rodí a umírá. Zvadne květina, na podzim opadá listí ze stromu, v lese najdete mrtvé zvíře, umře domácí mazlíček a vy si můžete povídat o tom, co se s jeho tělem bude dít dál. Společně si čtěte pohádku nebo sledujte film, ve kterém někdo zemře, vy si toho cíleně všimněte a doptejte se, co se mu stalo a proč se už dál v příběhu neobjevuje. Sledujte náměty spontánních dětských her (na vojáky, na policisty, na hasiče, na doktory) a doptávejte se: „Co se stalo při bouračce? Proč někoho odváží sanitka nebo vrtulník? Co se stane, když někdo na někoho vystřelí? Uzdraví se? Nebo je tak hodně zraněný, že umře?“ Velmi přirozeně můžete k rozhovoru využít i různé svátky a tradice, které v rodině dodržujete. Možností je spousta a vy určitě sami objevíte a využijete ty, které budou dobře korespondovat s vaším osobním nastavením, zkušeností, rodinným jazykem, kulturním kontextem, spiritualitou. Vše, co s dítětem společně prožijete a čemu společně věnujete čas, bude velmi nápomocné a podpůrné ve chvíli, kdy se smrt nebo umírání dostane do života dítěte opravdu blízko.
Jak tedy postupovat a komunikovat, když se v rodině nebo blízkém okolí dítěte objeví nemoc, umírání a smrt? Nebo když se to týká jeho samotného?
Pravdivě odpovídejte na otázky, které dítě klade, s odpovědí ale nemusíte spěchat. Je úplně v pořádku říct, že něco nevíte nebo že si potřebujete vzít chvilku času na rozmyšlenou, protože je to pro vás těžké. Dítě ale ujistěte, že se k otázce později vrátíte. V otázce nehledejte záludnost, děti jsou obvykle velmi přímočaré a potřebují srozumitelnou odpověď. Pokud vám není jasné, co přesně dítě otázkou myslí, nenechte se unést svými domněnkami a nebojte se doptat. Pro nás všechny (a pro děti a dospívající obzvlášť) je velmi zneklidňující nejistota. Vysvětlujte proto dítěti trpělivě a srozumitelně, co se s ním nebo s jeho blízkým právě teď děje a jak to bude vypadat v nejbližších dnech a týdnech. Společně plánujte, co bude potřeba změnit nebo přizpůsobit, jak konkrétně bude následující čas vypadat. Proberte, co se měnit nebude a zůstane pro dítě stejné. I obyčejné činnosti a běžné denní rituály mohou vnést do těžké situace velkou oporu a kus potřebné jistoty a bezpečí. Nezapomínejte na to, že dítě si i v nemoci nebo v blízkosti smrti potřebuje hrát, hýbat se, mít kontakt s vrstevníky a okolím. Zvažte a promluvte si v rámci rodiny o tom, zda a jak dítě citlivě a adekvátně zapojit do péče, jaká může být jeho role. Je to velký nástroj proti bezmoci a pocitu odloučení, prostor pro společné prožívání a zároveň i velká prevence komplikovaného truchlení. Pravdivá informace o tom, že se nemoc zhoršuje, velmi pomáhá při vyrovnávání se s následujícím úmrtím. Po úmrtí zapojte dítě do příprav na rozloučení. Vysvětlete mu, co může samo aktivně udělat (nakreslit obrázek, napsat dopis, vybrat písničku…). Zvažte jeho účast na pohřbu. Pokud se bude dítě pohřbu účastnit, popište mu, jak konkrétně bude probíhat. V případě, že se dítě pohřbu účastnit nebude, nabídněte mu možnost individuálního rozloučení. Můžete společně vypustit lodičku z papíru nebo balónek, hodit vzkaz do ohně, zapálit svíčku, jít na oblíbené místo zemřelého, prohlížet si jeho fotografie, vzpomínat, mluvit o něm. Nevyhýbejte se otázkám na to, co se děje s tělem. Nepoužívejte úhybné výrazy, např. že blízký odešel, odjel, usnul, opustil nás… Mohou být pro dítě velmi nejasné, zavádějící nebo traumatizující. Neobávejte se emocí, které k rozloučení patří. Vždyť zemřel někdo, koho jste měli moc rádi. Celkově platí, že děti ve své přirozenosti zvládnou to, co zvládnou „jejich“ dospělí.
Jak spolu s dítětem zvládnout truchlení? Každé dítě truchlí jinak, svým vlastním jedinečným způsobem. Očekávejte rozmanité projevy, vedle smutku a pláče to může být hněv a naštvání, podrážděnost, náladovost, úleva, odtažitost, zvýšená nebo snížená aktivita, změna stravovacích návyků, narušený spánkový režim, testování hranic, regres ve vývoji nebo naopak rychlé dospění, tělesné obtíže a další projevy…
Co konkrétně můžeme pro dítě během truchlení udělat? Nejdůležitější je zajistit mu pocit jistoty a bezpečí. Snažte se udržet běžný denní režim, dopřejte mu kvalitní jídlo a pití, pečujte o jeho spánek, myslete na možnost obtíží při usínání. Nezapomínejte na dostatek příležitostí k pohybu a hře, pro děti je to velmi přirozený způsob, jak uvolnit emoce. Nenuťte je do rozhovoru, ne každé dítě má potřebu mluvit. Propojit vás mohou i společné zážitky, např. výlet, výtvarná činnost, sport, hra, čtení. To vše je také způsob komunikace. Neskrývejte své emoce, prostřednictvím sebe můžete dítěti pomoci s jeho vlastním prožíváním. Pochopí, že na emoce není a nemusí být samo. O zemřelém se nebojte mluvit, vzpomínat na něj, dejte dítěti na výběr, co by si chtělo nechat na památku. O úmrtí informujte okolí dítěte (školu, kroužky), u dospívajících to udělejte po dohodě s nimi. Ve dnech, které jsou pro vaši rodinu významné (svátky, výročí), si vyhraďte klidný čas, mohou být pro vás i dítě velmi zátěžové. Pokud se vám zdá, že obtíže dítěte přesahují rámec běžného fungování, nebojte se vyhledat odbornou pomoc, nemusíte na to být sami. V rámci truchlení dítěte nezapomeňte pečovat i o sebe!
Děti před nemocí, smrtí a umíráním neochráníme, stejně jako je neochráníme před rozchody, zklamáním, frustrací, neúspěchy, nepohodou. A to navzdory tomu, že bychom si pro ně přáli jen radost, štěstí, zdraví, úspěch a spokojenost. Na těžkosti totiž není nikdy „ten správný čas“ a není ani v naší moci je oddálit a počkat, až na ně budou děti připravené a „dostatečně velké“. Můžeme je ale podpořit, být jim nablízku a pomoci jim zátěžovými situacemi dobře projít. Naučíme je tím, že mohou v náročných chvílích využít napojení na ostatní, na rodinu a blízké, kamarády, učitele, že se mají o koho opřít. Nejtěžší je totiž zůstat sám, nemít s kým mluvit nebo sdílet, nenalézt s někým „společnou řeč“. Buďme tu pro ně vždy, když nás potřebují!
Kde můžete najít další informace, praktické tipy, literaturu?
Cesta domů www.cestadomu.cz
Vigvam www.poradna-vigvam.cz
Institut Pallium www.pallium.cz
Centrum paliativní péče www.paliativnicentrum.cz
Nadace rodiny Vlčkových www.nrv.org